Myšlenkový pochody

Jsi Polární záře..

10. prosince 2010 v 21:44 | | Lízinka |
Možná jsi jiný než ostatní,
možná zdáš se mi.. ?!

Jsi anděl s křídly z lidského štěstí...
Jsi květina, která zapomněla zvadnout...
Jsi slunce které nezapadá...
Jsi lentilka s překvapením uvnitř...
Jsi světluška v mém srdci...

Jsi hrníček plný medu,
jsi dítě, které čichá k ledu.
Jsi Polární záře,
jsi sen, který pluje po Mléční dráze.

Narostla nám křídla..

9. listopadu 2010 v 19:47 | | Lízinka |
V aleji slunečnic,
kde na cestu svítí láska,
uviděla jsem tebe v dáli stát...

Zdál se mi sen,
říkal si, že být se mnou chceš.
Pak dotkl ses tváře mé
a já otevřela oči...
Usmíval ses pověděl si,
že rád mě máš a záleží ti na mě.
Pak i ty otevřel si oči
a v tu chvíli,
narostla nám křídla.

Beze jména

6. listopadu 2010 v 14:10 | | Lízinka |
Obejmi mě tak, jak to umíš jen ty. Prosím obejmi mě a řekni, že bude všechno zase jako dřív. Vím, že to neuděláš. Vím že se všechno mění a vím, že ty nevíš, jak mi na tobě záleží.
Tak mě obejmi a já ti snesu do klína celý vesmír, abych ve tvých očích viděla hvězdy.
Tak obejmi mě a usměj se, abych opět viděla tvou duši rozráženou.
Obejmi mě abys pocítil to, jak mi s tebou rostou křídla štěstí.
Obejmi mě a už nikdy nepusť, protože bez tebe se udusím vlastním pocitem samoty, prázdnoty a nedůležitosti. 
Obejmi mě, je to naposledy... Já už tě totiž nepustím. 

Osnova našich srdcí.

8. září 2010 v 17:28 | | Lízinka |
Dotek tvých dlaní se z cizího známým přes noc stal. A hvězdy svítily nám na cestu, v tichosti své záře jakoby říkaly co se může stát a stane. Vítr studený a nevítaný se vloudit mezi nás snažil, ale my si pouze stiskli ruce, usmáli se a šli dál.
Nic nerozdělí?
Kdo ví..?!
Nikdo nám neporadí s tím co cítíme. Pouze můžeme přihlížet tomu, jak se to ono krásné a nedotknutelné vyvíjí směrem, který "určujeme" my. Nevědomky si naše srdce povídají a přizpůsobují se sobě navzájem. 
Já bych chtěla vědět!
Chtěla bych vědět, proč vždy, když chci zavzpomínat vidím jen přítomnost!!?
Proč vždy, když si chci připomenout čím jsem byla, nevidím to, co mám?!
Nevidím černé tečky. 
Proč vždy, když se chci podívat na noty, které jsou mými společnicemi už tak dlouhou dobu, vidím tebe? Možná protože to ty jsi načrtnutý do mích not, které nechci gumovat. Každý tam je. Každý má svou skladbu. Svá slova. Svou melodii a každý své černé tečky s nožičkou nebo bez. Je libo osminku?  Nebo bude lepší celá? Ona je sice celá, ale široko daleko sama. Každý má svůj příběh. Ten tvůj se teprve píše. Jsem na začátku.
Píšu houslový klíč. Počátek všeho, jako úsměv, který se mi den co den vtiskává do mé nedokonalé paměti stejně jako fakt, že tu jsi.
Dlouho se rozmýšlím, kam umístím první notu. První náznak něčeho hmatatelného, něčeho skutečného. Co je skutečně? První dotek? První společný smích? 
Co si zaslouží to privilegium být prvním zápisem v osnově, která patří jen tobě?  Prsty bloudí po stříbrných klapkách a tápou ve víru vzpomínek...
Možná ještě nejsme připravení udělat první zápis. První černou tečku, která všechno ovlivní. Noty se mění stejně jako náš život a stejně tak nejdou smazat ani nahradit. Jedna chyba a je pokažená celá minulost a přítomnost. A tak by to být nemělo. 
Už nehledám noty. To ony si najdou mě, až bude správný čas. Nebudu psát symfonie ani básně, jen chci, aby tvá píseň beze slov byla dokonalá jako okvětní lístky sedmikrásky. Aby byla vřelá jako tvůj úsměv. Aby byla tebou. A když ty odejdeš ona tu se mnou zůstane napsaná v osnově vzpomínek.

A tak až ty budeš připraven napsat první notu, přijď, budu poslouchat tlukot tvého srdce, abychom ji mohli společně umístit a nakreslit na to čestné první místo. 

Tvé Ruce

29. srpna 2010 v 11:26 | | Lízinka |
Stýská se mi po rukách, které obejmou. Po rukách, které ukazují lásku takovou, jaká je.

Schoulím se do tvé náruče a vím, že jsem v bezpečí. Cítím se tak jistě, jako malé dítě v náručí matky. Nechci ji oputit. Ztratit teplo a štěstí ze kterého žiju.

Ležím vedle tebe a cítím tvé dlaně na mé tváři. Jsem vděčná. Vděčná za to, že tě mám. Za to, že znám tvé ruce, které mě hladí. Které bloudí po mém obličeji jakoby si chtěly zapamatovat každičké místečko, každou pihu. Chtějí prozkoumat a zapamatovat si délku mích řas. A když se mé oči konečně shledají s tvými vím, že barvu, kterou září, nikdy nezapomenu. Tvé oči toho říkají tolik. Je v nich napsaná celá kniha, ve které se slova volila tak pečlivě, jako kdyby na nich závisel celý svět.
Kniha, které má křehkou vazbu z tmavých řas, které si tak často prohlížím. Ale já se bojím. Bojím dotknout. Nechci ublížit. Nechci zničit kouzlo, které je důležitější než cokoliv, co znám... 

Chtěla bych tvé ruce vidět častěji.
Chtěla bych ti být stále na blízku.
...tak se mě chyť a už nepusť...
Prosím

Tužka a papír

26. srpna 2010 v 16:55 | | Lízinka |
Chci psát.
Chci aby má ruka opět našla tužku a papír.
Chci abyste cítili ve slovech tu lásku i bolest, kterou cítím já když je píšu.

Mé myšlenky se stále do veršů skládají, ale já malá a pihatá je neumím dostat na papír.
Je to stále těžší a těžší.
Jsem silná. Prsty objímají tužku a ta pluje po listu stejně jako ruka klavíristy po klapkách.

Chci zase najít cestu k sobě samé.
  k tomu co cítím.
Chci najít svou duši a konečně zjistit kdo jsem.

Proč?

27. července 2010 v 20:41 | | Lízinka |
Zradily mě mé vlastní sny.
Dnes v noci napodobovaly mé vysněné dny.
Začínají se proplétat...
Jak já mám poznat, co je pravda a co lež?

PROČ?

Zradily mě s takovou jistotou,
která mě děsí.
Protože tohle už není jako ve školce "Život hrou".
Je to skutečné a skutečně to bolí.

PROČ?

Zradilo mě srdce,
neshodlo se s myslí, která je vždy slabší.
Zvítězilo nad rozumem,
i když "ne" je ta správná odpověď.

PROTOŽE JÁ SVOJE SBOHEM ŘEKLA, ALE TY NE. A JÁ BEZ ROZLOUČENÍ NEODCHÁZÍM...

"Sbohem"

25. července 2010 v 19:12 | | Lízinka |
Další etapa mého života je za mnou.
Nechci se ohlížet zpět,
protože jdu a hledím pouze vpřed!
Jsem na lodi, která se nikdy nepotopí,
možná i proto, že se jmenuje "Můj Život"
A ten řídím já a ty už do něj nepatříš!

Rychlostí světla si vyletěl z mé mysli,
Jsem zraněná,
ale budu v pořádku.
Budu v pořádku.

Už nejsem na dně svého oceánu,
stoupám výš na výsluní,
takže neměj péči.
Neměj péči.

Jsem sama svým pánem takže říkám:
"Odejdi."
"Odejdi z mého života."
A mé poslední slovo, které ti věnuji bude
"SBOHEM!"

|17.7.2010| - I see the star

17. července 2010 v 15:03 | | Lízinka |
http://layworld.blog.cz/
Měli jste někdy pocit, že jste sami? Já ano. Kdysi dávno. Nechci aby se to opakovalo, jenže chtít nestačí. Vím, že ten pocit se jednou vrátí a já zase bude sama. Ale minulost a ani budoucnost neovlivním. Proto žiju dneškem a jsem vděčná za to, co cítím dnes. Dnes a ne včera ani zítra. Jsem tolik vděčná za lidi, kteří mě milují, protože láska umí tolik, jako nic jiného. Každý si zaslouží lásku. Každý si zaslouží nebýt sám. Samota je tak hrozivá. Každý si zaslouží to lepší. Lidé dávají a zase berou. Lidé dávají lásku, pochopení, přátelství. Lidé dávají v sázku sebe, aby byli šťastní ti ostatní. A proto by měli existovat lidi, kteří jim to všechno jednou vrátí. Takový lidé existují. Jsou tu mezi námi. Jsou to hrdinové dnešních dnů. Pro mě. Díky nim vím, že ani na samotu člověk není sám. A tak by to mělo být. Lidé, kteří vám ukáží že se nemáme bát stínů, protože tu někde musí být světlo. Lidé kteří vám ukazují hvězdy a říkají, že bez hvězd by nebyl svět světem. Ale to oni, ti lidé, pro které stojí za to žít, jsou hvězdy. Hvězdy které září. Zahánějí samotu. Hvězdy, které nikdy nevyhasnou. Já nečekám na hvězdy. Nečekám, až bude hluboká noc. Vesmír je okouzlující, ale moje hvězdy jsou tady se mnou. Nikdy mě neopustí a já nikdy neopustím je. Moje hvězdy září i ve dne, protože samota není jenom v noci. 

"When you are in Love you can't fall asleep because reality is better than your dreams."

15. července 2010 v 17:16 | | Lízinka |
http://lisalife.blog.cz/
"When you are in Love you can't fall asleep because reality is better than your dreams." /Když si zamilovaný nemůžeš usnout, protože realita je lepší než tvé sny./  AMEN.

Chtěla bych vám toho tolik říct... ale ani nevím kde začít. Nebo není s čím začít? Všechno, můj život, mí sny a mé trápení omýlám pořád a pořád dokola. Už mě to nebaví. Ale žít mě baví. Možná je žít důležitější než snít a trápit se. Ale všechno dobré je k něčemu špatné nebo ne? ... Letos půjdu do druháku. A to je špatné? Ano. To je špatné, protože tam nebudou stejní lidé jako v prváku. Lidi, kteří mi neskutečně chybí už po 10 měsících. Na takovéhle přátele jsem čekala celý život a ztratím je v minutě. jeden nádech a jsou všichni pryč. Pryč z mého života. Ale já nechci. Budu bojovat, nechci je totiž nikdy. NIKDY ztratit. Znamenají pro mě tolik. Ale 3 roky utečou jako mrknutí oka. Jednou mrknu a budou pryč. Každý jiný...jdoucí svým směrem. Za svým snem. A jsme zase u snění...je to začarovaný kruh. Jenže kruh nemá konec. Tohle všechno jednou konec mít bude. A mě to děsí čím dál víc a víc. Za chvilku budeme dospělí. Na vysoký. Každý někde úplně jinde. Ale jestli nám všem zůstane srdce na tom pravém místě vždycky se najdeme. Vždycky budeme doma tady. Tady kde jme alespoň částečně vyrůstali. Prožívali první i druhou pubertu. Dospívali. Byla na střední. Poprvé se opili. Poprvé zamilovali. Poprvé měli sex a poprvé někoho ztratili. Tohle všechno nás zase jednou spojí dohromady. Přece není důležité jedli nám je 10 nebo 17. Jestli jsme 1.TL nebo 4.TL ... my jsme my a doufám že budeme na vždy spolu.... tam uvnitř budeme do konce života přátelé, kteří se poznali 1. září 2009. 

Štěstí je jen náhoda

7. července 2010 v 20:12 | | Lízinka |
Štěstí je náhoda,
která mnoho lodí nepotká.
Je jako sluníčko v zimě
když sněží a mrzne.

Musím vědět proč.
Musela jsem ho ztratit.
Tys odešel a neřekl ani ahoj,
tak podívej se, vždyť chováš se jako stroj.

Chci to všechno vrítit,
ale už ho nechci znovu ztratit.
Jedno jsem nahoře a jednou dole,
budoucnost snad lehčí bude.

Chci aby vše bylo ok,
ale je to přesně naopak.
smůla se mi lepí na paty,
zlomit ji můžeš pouze ty.
Ale ty nechceš, v tom to je,
máme totiž naprosto rozdílné postoje.

Mé srdce slovo "zůstaň" říká

7. července 2010 v 20:07 | | Lízinka |
Mé myšlenky se k tobě zatoulávají,
asi jsem šílená, ale to co cítím není lež.
Tohle přeci blázni dělávají,
jenže ty se o to se mnou pořád přeš.

Slyším jak mé srdce slovo "zůstaň" říká,
ale nahlas vyslovit ho neumím.
Nejsem sobec, abych držela ruku,
která se mi smýká.
Já totiž dělám jen to co je správé
a to co smím.

Zkouším otevřít oči tvé,
chci abys věděl co mé srdíčko uvnitř nosí.
Ale znám jen city své
a ty tvé jsou jedno velké tajemství.

|19.6.2010| - Crap?

19. června 2010 v 20:35 | | Lízinka |
http://lisalife.blog.cz
Jsem naštvaná sama na sebe, abyste věděli. Nemám to komu říct, protože by mi nikdo nerozuměl, nebo by se mi smáli. Měl dneska přijet, měl mi napsat, ani jedno z toho se nestalo. Tak jsem chtěla abych přijel. Tak moc jsem chtěla aby přijel za mnou. Celý den koukám na mobil jestli mi náhodou nepřijde jedna blbá eSeMeSka. Nic prostě nic. Nevím jestli na něj mám být naštvaná, nebo mám být naštvaná jenom sama na sebe. Můžu si za to sama. Nemám na něm tak viset, ale to prostě nejde. Asi jsem se šíleně a naprosto nekontrolovatelně zamilovala. Je to blbí? Dobrý? Pro mě to je v tuhle chvíli hodně blbí, protože nevím na čem sem. Asi z toho zešílím!!! Ale nechci se ho vzdát. Ale už si píšeme kolem dvou měsíců a pořád nic. A já vím, že pokud se teď něco nestane, tak se to už nestane nikdy. Když se teď nic nestane, tak budeme jenom přátelé. Dobrý, ale jen přátelé. A co když já nechci být JENOM přítel? Jasně, přátelství je obrovský dar, ale já stojím o lásku. Jde o to, co on.... 

If raining is space for thinking....raining now

12. června 2010 v 20:02 | | Lízinka |
http://layworld.blog.cz/
/píšu pořád dokola o tom samém, omlouvám se, ale cítím to tak, tak když nechcete slyšet sladké řečičky tak nečtěte../

...Nikdy jsem neměla ráda déšť, ale teď se něco změnilo. Kapky které padají z nebe mi připomínají to všechno, co jsem zažila za poslední 2 měsíce. Ty vzpomínky pro mě znamenají hrozně moc, za nic bych je nevyměnila, jsou jedny z nejcennějších, které nosím v srdíčku. Zrovna teď sedím u okna, dívám se na déšť a nemůžu odtrhnou oči od padajících kapek. Přemýšlely jste nad tím, co všechno dokáže bouřka? Mění náladu jako mnozí lidé. Znám človíčka, kterému se bouřka moc podobá. chtěla bych být alespoň jednou kapkou, která je součástí toho úžasného něčeho, co neumím popsat a možná ani nechci. Jedna kapka, jenom jedna. Je na tom snad něco špatného? Každý člověk by se měl prát za své štěstí. Já jsem taky člověk, jenom obyčejný člověk, který cítí lásku a má pocit, že by bylo správné aby mu byla láska oplácena. Tohle je moje první a možná taky poslední šance, kdy můžu získat to, co opravdu chci a na čem mi tak moc záleží. Tolik bych chtěla být s ním, tak moc, až to bolí. Cítím jak mě to uvnitř pálí, ale nejen tím špatným způsobem, protože tak se to pojmenovat nedá. Potřebovala bych miliony slov, abych popsala co právě teď cítím. Je to zvláštní pocit, když vstávám a i když usínám, tak myslím na to samé. Je to TO, co nechci nikdy přestat cítit. Nikdy. Každé ráno a každý večer přemýšlím nad tím, jaké to asi je být kapkou v bouřce, kterou tak potřebuju k životu...

..MOTÝL...

4. června 2010 v 20:51 | | Lízinka |

http://layworld.blog.cz/








Chtěla bych být motýl,
který modrou barvu má.
Mohla bych proletět celý svět
a nebyla bych sama.

Nemusela bych sedět v mém pokoji
a říkat že chci pryč.
Nikdo by mi neříkal:
"Jen si křič!"

Motýl je jen tečka na obloze,
tak jako ta na konci věty.
Říká toho hodně,
ale jediný, kdo ji slyší si ty.

Nesvítí jako lampa u chodníku,
je to jen motýl, který hledá svou cestu.
On nemluví ani nezpívá,
jen na papíře čas od času bývá.

Mám na teba chuť. A stále ťa chcem..

4. května 2010 v 20:56 | | Lízinka |
Chi vám toho tolik říct, ale nevím jak. Nemám slova, pro to, co teď prožívám. Bolí to a zároveň to miluju! možná to je to slovo. Miluju. Miluju tak moc, až to tak hrozně bolí...Ale bolest k tomu prostě patří, jenže...lepší je, když na tu bolest jsou dva. A to já nejsem, nikdo mi nemůže pomoct..Jedině on. A on nechce? Nemůže? Neví? Hlásím se pro 3. možnost. Neví to, a ni to nikdy vědět nebude. Chci jen, aby byl šťastný, nejsem materialista, nepotřebuju ho vlastnit. Na co? Na co ho budu mít? Když ho stejně mít nebudu? To ho rači nechci, než aby se cítil jako v kleci. To jediné co chci, aby byl šťastný a to s kýmkoliv! 
Když na něj koukám, vidím že se směje, ale víc co cítí. Vím že se vlastně necítí tak, jak to vypadá. Nemůžu mu pomoct, protože by to znamenalo, že jsem prohrála. Dnešní svět není o tom, kdo má koho rád, ale o tom, kdo vydrží. Kdo vydrží a přežije lásku, která ho pošle až na dno, ze kterého se musí dostat sám. Sám. Sám. A zase sám. Nikdy jsem nepocítila tíhu toho slova na vlastní kůži, ale teď je všechno jinak. jinak koukám na svět. Vím co znamená slovo Sám. Vím co znamená láska. vím co je bolest...Vím to, i když to tak hrozně vědět nechci...Nestydím se za to, že mě něco bolí, vždyť je to lidský. Ale tohle...tohle je něco jinýho, netýká se to jenom mě. Proč je život tak nespravedlivý? vždyť tohle se má prožívat ve dvou. A to já nejsem. Bolí mě, že to neví. Nedokážu mu to ani říct, takže se vtom asi utopím sama. Sama....Zase to prokletý slovo, který mě tak miluje, protože se ho prostě nemůžu zbavit... 
Tolikrát se mi chce brečet, ale vlastně nemám důvod....prostě nemám..ale prostě mi tečou slzy a já to nemůžu zastavit. Jako třeba teď, Proč to k čertu tak bolí? Potřebuju pomoct, ale tu pomoc, kterou tak moc potřebuju, mi může dát jednom jeden člověk, a ten o tom neví... :-( chtěla bych mu to tak moc říct, ale nemůžu, nejde to, všechno by se zkazilo. Všechno. Prostě všechno!!! :-(

Změnila jsem se.. (16.4.2010)

18. dubna 2010 v 19:41 | | Lízinka |
Změnila jsem se. Včera. Začala jsem jinak koukat na svět, na život a taky na smrt. nejsem blázen, ale včera jsem začala přijímat smrt jako normální součást života. Neberu ji jako konec, je to začátek něčeho nového, neznámého. Je to začátek konce. Smrt je s námi celý život, potkáváme ji, vidíme ji, cítíme ji a dokonce i slyšíme. Známe ji jako blízkého přítele, ale přesto nás tak zasáhne, když vstoupí do našich životů. A v tu chvíli se změníme, už nikdy nejsme stejní. Stačí okamžik a už není nic takové, jako to bývalo. Jde o vteřiny.
Včera jsem se tak moc změnila!
Dotkl se mě příběh jedné holky, kterou neznám, dotkl se mě příběh, který není skutečný a přesto vím, že se svět změnil.
Včera mě smrt změnila v jiného člověka.
Včera jsem zjistila, že smrt je všude.
Včera jsem viděla film.

Btw. Jsem prostě hrozná

|10.4.2010| - I miss Her so much....

10. dubna 2010 v 19:34 | | Lízinka |
Jsem zmatená. Nevím co cítím, nevím co dělám a nevím že nic nevím. Jsem tak mladá na to, abych přemýšlela o životě, ale prostě mi to nedá spát. Přemýšlím nad tím, co mě čeká a nemine, nad minulostí, kterou už nemůžu změnit. Přemýšlím nad tím, co by bylo, kdybych tehdy udělala něco jinak. Mohla jsem být teď někde úplně? Nevím, ale pro mě je důležité to, co jsem teď, to, kde jsem a co dělám, a koho mám a nemám. Je mi jasné že nemám rodinu, kterou bych si přála mít, ale to už nezměním. Mám přítele, kterému můžu věřit na 101%, ale bohužel to ztrácím a nevím, jak to zastavit, prostě nevím. Je to teď těžké období, mám starosti a ani vlastně nevím o co. Neřeším ani světový hladomor a ani globální oteplování, jsou to moje malé soukromé záležitosti, které se mi teď zdají těžší než celý svět. Nikdy jsem neměla rodiče, kteří by mě chápali tak jako já je ( i to je málo ), ale tak to prostě je, a já už jsem si na to zvykla na tolik, že už mi ani nepřijde divný to, co dělají. Tolik toho den co den ztrácím a získávám, že už zapomínám cenu toho, co je pro mě nejdůležitější. Kdybych jen věděla, co je pro mě nejdůležitější. Mám si snad sestavit žebříček hodnot nebo co? Jsem tak zmatená, že bych ani to nedokázala :-( 

..Moje myšlenková depka.. (20.9.2009)

24. března 2010 v 18:08 | | Lízinka |
Je v pořádku přemýšlet nad minulými vzahy? Nad dávnozkončenými vztahy, které nemají budoucnost? Pořád dokola si přehrávám to, co jsem spolu prožili. Možná bych mohla říct, že jsem byli dokonalý pár, až na to, že já jsem nebyla připravená na tak velké projevování lásky od toho druhého. Asimě měl opravdu rád. Zpětně přemýšlín nad tím, co jsem díky němu získala. A co jsem ještě získat mohla? kdo ví...A a to, co mám mě nikdy neopustí. Je to jako důkaz toho, že nelhal když říkal ty dvě magická slova. Já mu ale něveřila, ale až teď si uvědomuju co mi všechno dal. To nejcenější nosím, a budu navždy nosit uvnitř sebe. On má totiž jedno z nejčestnějších místeček v mém srdíčku.
Ale mám díky němu i skvělého kamaráda, který mě nikdy nezradí.
Právě mi sedí na rameni a kouká na tenhle list papíru, jakoby rozumělřádkům, které píšu. Ano, to díky němu mám duši, která mě vždycky pochopí. Píďa. Myška, která nás vlastně dala dohromady.
Ale to už je dávno.
Důležité je, že vím co ke mě cítil a vím, jak jsem mu hrozně ublížila. Uvědomuju si to. Vážně!
Chybovat je lidské a odpouštět je božské. On byl pro mě bůh. Ale tyhle věci se neodpouští. Jen jsem chtěla říct, že mi to je líto..moc líto
Mám tě ráda. Pořád a navždy. Jen ráda, ale moc!

Nechápu to! (22.6.2009)

24. března 2010 v 18:07 | | Lízinka |
Jsme přece jedna krev a přesto si tak narozumíme. Je to až neuvěřitelný jak jsem rozdílný a přitom tak stejný.
Od tá doby, co se rozvedli si pořád vjíždíme do vlasů. Neříkám že to je jen její vina! Ale...prostě...už nemůžu!
Ne, už fakt ne. Je to kvůli maličkostem, kůli takovíb blbostem, že byste ai nevěřili. Kravinky na entou, OPRAVDU! Tuhle se urazila protože jsem si vzala jednu mikinu, a jí se nelíbila. No uznejte sami, že to je je trochu moc. Je mi zatraceně 15. Nejsem už žádnej malej spratek, který se o sebe nedokáže postarat. Fakt mě to štve. A ne málo. Poslední dobou se uráží pořád. Buˇto je tím, že já jsem v pubertě, nebo tím, že je ona v přechodu. A nebo obojím. Zrovna teď je na mě hnusná proto, že se mi nechce na "Léto v Telči". Byli jsme tam včera, a nic moc. Tak jsem jí řekla, že se mi tam nece. Urazila se. A kdyžjsem se teda rozhodla že tam kůli ní pojedu, tak na mě ještě tak hnusně prská. K nevíře. Už nevím, co mám dělat. Mám blbí období. A tohle mi zrovna nepomáhá. Je tu ještě spousta dalších okolností. Nějak na mě dolíhá fakt, že nemám asi nikoho, komu můžu všechno říct a kdo mě pochopí a podpoří v tom, co dělám. Často se mi stává, že brečím a nevím proč. Je mi smutno a nevím po kom nebo po čem. Chybí mi zázemí, které jsem měla v mamce. Ale to už taky nemám. Chybí mi jistota, že když přijdu domů se špatnou zprávou, tak mi neutrhnou hlavu, nebo když mi neco či někdo ublíží, tak že najdu útěchu. Přijde mi, že snad nemám ani domov. Je to jen byt s ženskou, která se nezývá moje matka a která nemá pochopení absolutně pro nic, co dělám. Ale pro těhle pár řádek na papíře. Odsuzeju všechno, co je mi drahá a co miluju. Nechápu moje pocity i když jsou tak jasný. Je snad tak těžký pochopit pospívající holku, která sice nemáuklizeno v pokoji a nejlepčí slovník. Jsem puberťěčka, která miluje všechno kolem sebe a má svůj jasný názor, ale jsem přece taky jenom člověk, který touží po troše lásky a pochopení!!!!

Láska aneb jak jsem ztratila sama sebe (22.6.2009)

24. března 2010 v 18:06 | | Lízinka |
Koukám skrz špinavé okno mého pokoje. POzoruju mraky. Ani nevím proč. Možná proto, abych si to urovnala v hlavě, možná proto, že ho mám tolik ráda? Možná proto, že řekl, že se nechce vázat a možná z důvodu, který není zmám ani mě samotné.

Zažili jste to? Ten pocit? Říká se tomu odmítnutí, je to jako..ztratit všechnu naději na úspěch. Je to jako..skočit z útesu po hlavě a v polovině si to rozmyslet, ale už to nejde vzít zpátky. Prostě nejde.

Mám chvilky, kdy si říkám: "Co to plácám?"
Neměla bych to psát. Vlastně ani není co. Ale nějak cítím že je, ale nejde to ven a tak pořád píšu a píšu. Dohromady o ničem a o všem. O sobě i když to jsou nesmysly.

Nechápu, co na těch klukách pořád vidím. Nebo vím i nevím. Jsou hezcí:-) ale buď ublíží oni mě, nebo já jim. Ale vžycky se nechám nachytat. Jako ryba na udici i když ví, že jí čeká smrt. Hloupá ryba! Hloupá já.
Pořád čumim na ty mrky a doufám, že moje problémy a starosti odplují s nimi, ale mýlím se a já to vím. Ale co je špatné na to doufat. To, že se zase zklamu. Pokaždé když se podívám, vidím srdce, je to zvláštní, ale pořád, pořád a pořád. Ať se kouknu kamkoli. Je to děsný. Tím si svoje trápeníčko ještě zhoršuju. Přemýšlím, proč kluci vždycky říkají pravý opak toho, co cítí, a když už to myslí vážně tak proč to nedodržují? Ublížují svému okolí. Vím..nevědomky, ale přesto ano. Není to tak dlouho, když mi jeden kluk řekl..že by do mě i šel, ale že se nechce vázat. A pak jsme se viděli a nechoval se tak. Co si teď mám myslet? Asi se budu muset smířit s klučičím myšlením a prostě to překousnout. A bude se jen dívat na t, jak se mi to pověstné štěstí vyhýbá a jak si všichni kolem mě užívají.

Život (22.6.2009)

24. března 2010 v 18:05 | | Lízinka |
Život? Co je vvlastně život? Svolo? Myslím, že to není správná odpověď.
Když tak nad tím přemýšlím...dá se vůbec na otázku "Co je to život" odpovědět? Jistým způsobem ano. A njen tím filosofickým. Ale každý z nás na ní odpoví jiným způsobem.. Každý má jiné priority a jinad postavený žebříček hodnot.
Tak jinak. Je to doba mezi narozením a smrtí? ANO. V podstatě ano a je na každém z nás, jak a čím tu dobu zaplníme. Někdo je vegetarián, nebo mnich, někdo je roznašeč novin a někdo zase politik. Snažím se vám říct, že je na vás čím budete a jakým způsobem budet žít. Každý má šťastnéchvíle ať už jsme ROCKSTAR a nrno obyčejný DĚLNÍK NA STAVBĚ.
Tak jasně..čím vyšší...post a čím vís jste známí, tím se vám to značně zjednodušuje.
Ale jak jsem říkala, každý je jiný a záleží hlavně na vás.
I stavbyvedoucí může být šťastnější něž třeba Barack Obama. Věřte tmu nebo ne, je to tak.
Takže: Nenechte se ovlivnit a stůjte si za svým názorem. Když potkáte štěstí, chyťte ho a už nepusťte a hlavně! Užívejte si! Žijete jen jednou! Skočte po hlavě do čeho chete. Třeba z vás bude příští prezident, nebo Michael Jackson a nebo šéfredaktor úspěšného deníku.
A nebotaké velice ěťastný a neobyčejný automechanik
A nezapomínejte na to, že vás lidi mají rádi za to, čím jste, ne za to, čím bychte mohl být!

Dospělí (14.6.2009)

24. března 2010 v 18:04 | | Lízinka |
Nevím, si mám myslet! Ale řeknu vám, že se kolikrát chvoají hůř než já. A jsem puberťačka. Myslí si, že všechno ví, všechny a všechno znají a všechno viděli. Ale je tak jaksi trochu..no..trochu víc pozměněná pravda. Určitě to znáte taky. A nejhorší je, že když řeknu něco já tak je to pro ně špatně. Štvou mě tím! A to hodně! Třeba...když jim něco říkám a pak jim to to delší, nebo i kračí době připomenu tak říkají: "Tos neříkala, přece vím, co jsem slyšela ne?" A úak když něco říkají a nějaké detauly vynechají a pak...mi je "připomenou. A když jim říkám, že to určitě neříkali tak oni zase: " Tak asi vím, co jsem říkala ne?"
A mě to děsně štve!
Já je prostě nepochopím. A asi to ani nejde!
Moje mamika by chtěla, abychom byli "kamarádky" a všechno si říkali, ale když jí já něco řeknu, tak se to šíří, jako v rozhlase. Ví to všichni okolo a to jsem jí říkala, ať to nikomu neříká. A to jí mám věřit?! Ale zase slovo všechno neberta doslova. Tak jasně že jí neřeknu, že se jdu třeba opít, nebo že jsem s někým spala(to je příklad:-)) A ona mi neříká ubec nic! Řekne to jen svojí ségře a když se jí na to, nebo spíš na něco zeptám, odpoví: "Na to si ještě moc malá!" Jak typické.

Třeba já bydlím jen s jedním rodičem a stačí mi to. Pořád jsme v sobě. Hádky jsou na denním pořádku. A to kůli maličkostem. Já to nechápu!! Fakticky bych si přála, abysme se nehádali. Ale to prostě nejde. vytočí se kvůli maličkostem. A pořád mají TÁK blbí otázky typu: "Už je pozdě, kdes byla?" A to je 17:00, nebo když mám mít rande, tak chce o tom klukovi vědět všechno. Nejradši i číslo bot. A to mě tam někdy ani nepustí. Jako já to chápu, bojí se o mě. Ale připadá mi, že čím víc jsem starší, tak ta starostlivost přibývá než ubývá. Ale tak je mi 15. A v naší rodině to asi nikdo nechce akceptovat, až na vyjmky. Mám taky svůj život no ne?
Mám sestřenici, která je o měsíc starší než já a její mama bere jako samozřejmost to, že se vracá domů v 1 ráno a ještě přiopilá. Zatím co já musím být doma nejpozději v 11 a to je ješmě moc dlouho. A nesmím si dáz ani loka. Sice vím ,že nesmím, ale stejně si dám a oni to moc dobře ví, tak až mě nechají. A taky mě štve, že mi nevěří a že s námi nejednají jako rovný s rovným, Když se jim snažím něco vysvětlit, tak jen mávnou rukou a jdou pryč. A nenechají mě ani domluvit. Já jsem ještě dítě, nemá smysl mě poslouchat.!

Nenávidím tě!!! (1.6.2009)

24. března 2010 v 18:04 | | Lízinka |
Zatraceně jak si mohl?! Jak si k čertu mohl!!!
Byla jsem ještě dítě! Ale ne tak hloupé, abych nepochopila! Jak si mohl!!! Já ti věřila! By jsi tak...chápavý a ohleduplný. Ale TO co si udělal ti nikdy nezapomenu!!!

U soudu se z tebe vytratila veškerá lidskost a choval ses jako bezcitný...DEBIL! Jinak se to říct nedá!!! A ostatně se tak chováš pořád!

Už ti nikdy nebudu moct věřit! A ani nechci!
Už ti zatraceně nevěřím ani nos mezi očima!!

Co si o sobě myslíš?! Že máš u nohou celý svět? Tomu snad ani ty sám nevěříš!
Na povrchu se tváříš jako svatoušk, ale skutečnost podstatně liší.

O co se pořád snažíš?! To dceru, za kterou pořár jezdíš, už si ztratil! Tak se mě nesnaž uplatit! A ani ty tvoje blbí dary už nechci! Ty si myslíš, že když byli drahý, tak že mi to zabrání omlátit ti je o hlavu?!
Jsi ještě víc naivní než jsem si myslela!Ty tvoje falešný úsměvy a rádoby vřelý obětí už na mě neplatí. A ani dovolený a dokonce ani to, že mi dáváš ty svoje těžce vydělaný prachy!!

Nechci je! Peníze mě nezajímají! A ani ty ne! Nech si všechno ty chymtivče! Nestojíš ani za zlámanou grešly! Táhni k čertu!

Bež pryč s tvíma třema autama a platem vyšším než má slušnej člověk!

Jsi zrůda! Na nikom ti nezáleží! Vyhodil si nás z domova! A mě si prodal a nestojím ti ani za to, abys mi platil střední!

Chci abys věděl, že v mém srci, není pro nikohojakojsi ty místo!
Nenávidím tě tak moc,že si to ani nedokážeš představit! Za to, co děláš a jak se chováš. A hlavně kůli tomu, kdo jsi!
Vím, rodiče si člověk nevybírá! Ale radši bych neměla žádného tátu než abys jím byl ty!

Nikdy nezapomenu cos udělal nejen mě, ale i mím blízkým!!
Nikdy nezapomenu, kdo jsi a hlavně čím!!

NENÁVIDÍM TĚ!

Mám tě moc ráda kámoško (1.6.2009)

24. března 2010 v 18:03 | | Lízinka |
Mám tě moc ráda a doufám že to víš!
Vím, sice jsme se taky hádali, ale to už je doufám za námi!
Teď už nás nic nerozdělí ne? A ani ta pitomá střední škola, na kterou se těším a inetěším zároveň.
V některých chvílých, jsem byla, jsem a taky pořád budu, nesnesitelná" Omlouvám se! A moc, i předem! Jsme prostě bláznivej cvok, vždyť víš:-). Když jsem se tě ptala, jestli mě pozveš na svojí svatbu, asi jsem se fakticky zbláznila.
Ale věděla jsem, že ať už se stane cokoliv, budeme stát při sobě. Teda doufám.

Vidíš to i teď. Sice se někdy chovám jako naprostá debilka, ale v skutečnosti...tam uvnitř, na tebe nedám dopustit. Vím, že ti to buď dám přečíst nebo to nějak najdeš.
A tak chci, abych to věděla. A hlavně abych věděla, že to, co tu píšu je o tobě!!

Už od šestky, kdy jsem tě poznala, jsi byla kámoška. A to, žes mě "dostala" do třídy ti nikdy nezapomenu!
Pak jsme se začali hádat. A někdy dost hnusně. A občas jsme tě fakt nesnášela, a myslím, že to vylo vzájemné. A pak jsme ti začala vyčítat to, cos pro mě udělala. Stydím se, když na to vzpomínám. Promiň. Ale doufám, že je to už za námi.


A teď?
Teď je konec. Konec našich srazů, drbů, smání se a toho chrochtání když se směješ!

Je mi to líto! Měli jsme na sebe málo času. Ale věřím, že to bude pokračovat. Když už si mě pozvala na tu svatbu a ještě ke všemu jdu..teda pudu za světka! Tak tam nemůžu chybět! Bude to událost roku!! Megastar se vdává!!!A klidně ti koupím i nějakýho slona, protože vím jak je máš ráda!!

To, co tady píšu, píšu od srdce...a jen možná ti to příde jako snůška žvástů. Ale chtěla jsem, abych věděla...

ŽE TĚ NECHCI ZTRATIT!!
 
 

Reklama